Jak to bylo doopravdy s Jeníkem a Mařenkou, aneb loupali jsme perníček

Ne nejedu, nemůžu, mám rodinu, děti“. Tato okřídlená věta se nese éterem takořka pokaždé, když se má vyrazit na nějaký bezva turnaj. Že to byly opět Pardubky, netřeba /ne/početné čtenářské obci dávat až tak najevo. Ostatně i protagonista tohoto prohlášení postupně couval a když v pátek dopo opatrně sdělil, že by to jako třeba šlo zařídit, Orsík smutně zatlačil svého Favorita do garáže. V ten okamžik bylo totiž jasné, že se jede překvapivě jako obvykle ve třech.

Opět turnaj Vychleas, samo špičkově obsazený, když už jsme tam byli. Fakt téměř elita, je až s podivem, jak si to tam u těch perníkářů bowleři oblíbili. Teda taky i bowlerky, obzvlášť ty v mini J.

Kontrolní otázka: kdopak je ten tajemný autor téměř evergreenské věty? Kdo to uhodne, dostane odměnu. Orsíku ty nehádej.

Tak a teď cvrkot, panáčci v „A“, já v „B“, 10 kuželek k dobru. Dost dobré ale to jsem ještě netušil, jak to dopadne.. Mazání Hause, zvolil jsem taktiku nekompromisně a málem se mi to vyplatilo. Jedno jediné nablblé první nepostupové místo mě dělilo od finále s elitou.

Trocha zklamání, trocha euforie, nebylo to až tak špatné.

Tentokrát se nebudu obsáhle zmiňovat o našich šampiónech, prostě  bowling je bowling.

Jenom ještě nahlédnu kapičku do finále, je úžasné, komické a až téměř k nepochopení, jak se mezi „borcama“, kteří ví která bije, motají kreatury, které sotva dojdou k odhozové čáře a mastí tam kupodivu něco málo nad stovku.    

Jistě Vás neudivím, že jsme na obsazovačce Vychleas OPĚT a opět to bude bitva o Jeníka a Mařenku.

Už to slyším,:“ne nejedu, nemů………“

Zdraví Čivava