Povím

Povím Vám příběh, který se skutečně stal a který mi vyprávěl sám život.

Zlín 9:30am – „ty koule sou ve vágnu tak možem vyrazit /Zawrc/

Zlín 9:31am – „pojedu pomalu aby Vám nebylo špatně /Nawrc/

Zlín 9:32am – „to bych rád věděl, co to ten Janás spískal /já/

A jsme v kraji Zubra, Přerov, malé městečko na periférii Zlína. Jirka sice říkal, jako že je to jen přes jeden kruhák, max dva, pravda byla kapičku jiná.

Už asi tušíš milý čtenáři, že se posádka vozu s už téměř vyhynulým Čivava týmem hrnula na turnaj tříčlených družstev.

„Tož Vy ste ti Zlíňáci, doufám, že ne ti Békáci, co o nich čteme na netu?“

Po uklidňující odpovědi z naší strany, že ne, že my jsme lepší, se nám dostalo hezkého uvítání.

Peklo začalo hned u baru, když nám sličná servírka Martinka blaženě sdělila, že Zubra nemá a že si můžem zajít do protější putyky.

Peklo pokračovalo i na dráze, neboť mazání nebylo právě neobvykle obvyklé a posléze se zprvu vytvořivši kroužek obdivovatelů rozešel, zřejmě s myšlenkou, co to sem přijelo za trubky.

Tak jsme pekelně bojovali, chvíli nahoře, chvíli dole. Pravé peklo vypuklo, když dvě ze čtyř drah na tak moc hezké a sympatické herně vypověděly službu.

Oba zlínské týmy se zachovaly jako gentlemani a postoupily další čas domácím.

To se prostě stává, bylo tam moc týmů a doufám, že naše gesto ocení J

Přerov 16:45 – „Tož Milošu napal to, chcu si hodit na B6“ /Zawrc/

Přerov 16:46 – „Pojedu pomalu aby Vám nebylo špatně“  /Nawrc/

Otrokovice 17:25 – „ to ještě nejsme v Otrokovicích?“ /já/

Tenhle příběh se skutečně stal J   Zdraví Čivava