Jak to bylo doopravdy s Jeníkem a Mařenkou, aneb loupali jsme perníček
02.04.2009 22:22
Ne nejedu, nemůžu, mám rodinu, děti“. Tato okřídlená věta se nese éterem takořka pokaždé, když se má vyrazit na nějaký bezva turnaj. Že to byly opět Pardubky, netřeba /ne/početné čtenářské obci dávat až tak najevo. Ostatně i protagonista tohoto prohlášení postupně couval a když v pátek dopo opatrně sdělil, že by to jako třeba šlo zařídit, Orsík smutně zatlačil svého Favorita do garáže. V ten okamžik bylo totiž jasné, že se jede překvapivě jako obvykle ve třech.
Opět turnaj Vychleas, samo špičkově obsazený, když už jsme tam byli. Fakt téměř elita, je až s podivem, jak si to tam u těch perníkářů bowleři oblíbili. Teda taky i bowlerky, obzvlášť ty v mini J.
Kontrolní otázka: kdopak je ten tajemný autor téměř evergreenské věty? Kdo to uhodne, dostane odměnu. Orsíku ty nehádej.
Tak a teď cvrkot, panáčci v „A“, já v „B“, 10 kuželek k dobru. Dost dobré ale to jsem ještě netušil, jak to dopadne.. Mazání Hause, zvolil jsem taktiku nekompromisně a málem se mi to vyplatilo. Jedno jediné nablblé první nepostupové místo mě dělilo od finále s elitou.
Trocha zklamání, trocha euforie, nebylo to až tak špatné.
Tentokrát se nebudu obsáhle zmiňovat o našich šampiónech, prostě bowling je bowling.
Jenom ještě nahlédnu kapičku do finále, je úžasné, komické a až téměř k nepochopení, jak se mezi „borcama“, kteří ví která bije, motají kreatury, které sotva dojdou k odhozové čáře a mastí tam kupodivu něco málo nad stovku.
Jistě Vás neudivím, že jsme na obsazovačce Vychleas OPĚT a opět to bude bitva o Jeníka a Mařenku.
Už to slyším,:“ne nejedu, nemů………“
Zdraví Čivava
———
Zpět